OSLAVY? JEN SPLNĚNÁ POVINNOST!

0

Před 70 lety skončila 2. světová válka, nejstrašnější konflikt lidských dějin, navíc ledaskde doprovázená povstáním místního lidu proti okupantům. Po celém Česku se tyto významné historické události slavily či připomínaly, jak se na takové jubileum sluší a patří.

Kdy jindy, když ne při kulatém výročí, kdy ještě žijí přímí pamětníci dobových událostí a navíc, když je současně vlivem dění na Ukrajině a v arabském světě odkaz roku 1945 navýsost aktuální. Jednotlivá města se předháněla, co zajímavého svým občanům nabídnou. Až na Holice…

Rád bych napsal o nevšedním zážitku, o akci, kterou jsme u nás ještě neviděli, o důstojné připomínce a poučení se z vlastních dějin, ale nemohu. Bohužel musím použít opět slova jako promarněná šance, nevyužitý potenciál či lhostejnost k vlastní historii. Neznalý čtenář si jistě položí otázku, proč opět kritizuji, když jsem (byl) „na tom městě“ a proč jsem neudělal něco pro to, abychom si osvobození připomněli lépe. Inu snažil jsem se, leč marně!

Ještě jako zastupitel jsem na zasedání vloni v červnu předložil podrobný koncept Dnů Holicka 2015, jehož hlavním motivem byla připomínka výročí holického povstání a porážky nacistického Německa. Tento návrh, pro mě nikoliv překvapivě, vzbudil pouze vlažnou odezvu. Přesto jsem doufal, že se jím nechají lidé na příslušných místech inspirovat a že alespoň některé jeho části naleznou reálný odlesk při realizaci připomínek těchto událostí. Zbytečně.

Když se sešla kulturní komise, bylo snahou některých kolegů alespoň na poslední chvíli situaci zachránit. Lukáš Peška přišel s rámcovým nápadem, který jsem pak následně po konzultaci se zástupci klubu vojenské historie zpracoval a předložil. V porovnání s tím, co se dělá jinde, to nebylo nic převratného, protože finanční, technické, časové, materiální, administrativní a jiné možnosti byly tou dobou již notně omezené. I přesto mohl proběhnout odpolední program pro širokou veřejnost, kde by se plénum mohlo seznámit s vojenskou technikou, uniformami a dalšími dobovými předměty, to vše za stylové hudební kulisy 40. let 20. století. Nechyběla by ani skromná třešinka na pomyslném dortu. Tím mohlo být holické povstání popularizováno a nenásilnou formou osvěty šířeno i mezi ty, kteří by se o něj jinak nezajímali. Ani tento záměr nebyl přijat.

Hlavní akci 70. výročí oslav konce 2. světové války tak představoval pietní akt na hřbitově, který bohužel dle mého názoru neodpovídal významu daného jubilea. Fakt, že se konal od 15 hodin, vylučoval z účasti širokou veřejnost. Dalo by se namítnout, že řadoví občané sem nikdy nechodili ve velkém počtu. Avšak nevybízí takto významné výročí právě k tomu, aby se pořadatel pokusil akt zatraktivnit a spojit s něčím, co by sem obyčejný lid přilákalo?

Vítaným hostem zde byl zástupce ambasády Ruské federace. Oproti rokům, které nenesou kulatý či půlkulatý punc, navíc ceremoniál doprovodila živá dechová hudba. To ale není nic mimořádného, jinde je to bráno jako každoroční standard. Dále zde zazněly dva projevy. Od prvního muže města bych však očekával mnohem více než jen stručné bezobsažné věty, bez jakéhokoliv poselství, odkazu a hlubšího smyslu. Za deset dvanáct minut bylo po všem. Připadá vám to adekvátní? Mně osobně nikoliv. Z vlastní zkušenosti musím konstatovat, že v leckteré vesnici dělají tyto akty lépe.

Den poté následovalo v kulturním domě představení knihy o holickém odboji z dílny Hany Faltysové doplněné o besedu s historikem Davidem Pfeiferem. Jednalo se o chvályhodný počin autorky i vydavatele. Podvečer strávený v této společnosti mě zaujal, avšak byl určený spíše pro nadšence a vážné zájemce než pro širokou veřejnost. Nicméně účast asi pěti desítek spoluobčanů dala tušit, že o obavách z případného nezájmu veřejnosti na eventuální akci na náměstí, by se dalo s úspěchem pochybovat. Pro úplnost dodejme, že dále proběhla v kulturním domě filmová představení a na náměstí byly presentovány dobové fotografie. S netradičním počinem pak přišel spolek Kultura pro město, když nad rámec svých obvyklých akcí uspořádal kulečníkový turnaj O pohár osvobození.

Sečteno a podtrženo, oslavy konce 2. světové války a místního povstání, zejména co se týče oficiálního pietního aktu a akcí pro širokou veřejnost, mě osobně nenadchly. Spíš než o to, nabídnout občanům něco zajímavého a tyto dějinné události popularizovat i upozorňovat na jejich stinné stránky, ve mně zraje pocit, že se jednalo o pouhé splnění nutné povinnosti a odškrtnutí jedné položky ze seznamu. V této souvislosti jsem si vzpomněl na slova mého učitele, jenž při známkování studentů, kteří sice projevili odvahu přijít k tabuli, ale moc toho nepředvedli, používal větu: „Čtyři mínus za účast, to bych Ti snad ještě dát mohl.“ Při hodnocení květnových akcí v Holicích bych byl trošku mírnější, ale ne o moc, protože průměru, který byl k vidění jinde, jsme zdaleka nedosáhli.

Cizí umělec sebere peníze, odjede a na nějaké Holice si už možná nikdy nevzpomene. Naše historie je tu ale s námi stále, zasluhuje naši pozornost, jíž se jí ovšem na některých místech nedostává. Ano, naše dějiny nejsou černobílé, proto je právě třeba využívat obdobných příležitostí a připomínat veškerá jejich positiva i negativa.

Vždyť ten, kdo nezná svoji minulost, je nucen ji prožít znovu. Opravdu to chceme?

autor: Karel Král

Nový komentář

avatar
 
 
wpDiscuz