VÁNOČNÍ KONCERT Z POHLEDU VYSTRESOVANÉ FLÉTNISTKY

0

Jestliže čtete tento článeček, máte patrně zájem o Dechový orchestr Kulturního domu města Holic a Vaší pozornosti tedy neuniklo, že toto těleso uspořádalo v prosinci svůj tradiční vánoční koncert.

Ať už jste vystoupení osobně navštívili, viděli z něj na internetu fotografie nebo vám o něm někdo z Vašich známých vyprávěl, nejspíš Vám problesklo hlavou, jak to těm hudebníkům pěkně šlapalo, jak byli hezky ustrojení nebo jak dokázali naplnit „kulturák“, když jsou vlastně neznámí veřejnosti, která neposlouchá klasickou dechovku. Málokdo z Vás ale tuší, jak velkolepé přípravy tomu předcházely…

V druhé polovině září jsme se dostavili na zkoušku všichni šťastní z úspěchu na mezinárodní soutěži v Polsku a plní pozitivních ohlasů na Pivní slavnosti. Naši výbornou náladu zkazily noty položené na stojáncích. Koledy. „Ondro, jsi normální? Stačí, že v obchoďácích už mají vánoční výzdobu. Vždyť máme ještě času…“ prohlásil Tomáš (hráč na baryton), načež se pan kapelník Ondřej Lisý začal rozčilovat, že brzo rozhodně není, a na prstech nám vypočítal, jak málo zkoušek vlastně máme. Celý proslov zakončil větou: „Dneska bude velmi krátká přestávka.“ Protože nás ale ještě čekal nevánoční koncert v Pardubicích, zkoušení koled bylo odloženo.

Když jsme byli po přehlídce dechových orchestrů nuceni noty vytahat z desek a přehrát je, došlo nám, že těch zkoušek je opravdu nějak málo. Nevěřícně jsme koukali na swingovou verzi We Wish You a Merry Christmas nebo na pětistránkovou směs vánočních melodií. Jen si to představte – amatérští hudebníci uvyklí na polky a valčíky se stále stejnými schématy, mají najednou swingovat a víc jak deset minut vkuse se soustředit na jednu skladbu. Hrůza. Pro mě byla pomyslnou třešničkou španělská koleda Campana de belen, která se hraje v pekelném tempu a šíleně vysoko (v tu chvíli jsem ještě netušila, že budeme hrát Rybovu pastorelu Slavíček).
Během listopadu a začátku prosince jsme se na zkouškách nescházeli v hojném počtu. Každý toho měl v profesním a osobním životě až až. Když už jsme přišli, byli jsme unavení a nesoustředění. Přestávky byly delší a delší. Dirigent naštvanější a uštvanější z neustálého vyhánění členů orchestru z kavárny v KD v době zkoušky. Nakonec jsme skladby stihli secvičit a 12. 12. se v KD sešli ve 13 hodin.

Já už měla všeho po krk. Fixní rovnátka mi nandali týden předtím (nehraje se s tím dobře), přijímačky na VŠ, které jsem psala ten den dopoledne, se mi moc nepovedly, a vrchol všeho – neměla jsem flétnu. Jistě chápete, že jsem už nestihla řešit účes, malování pěkného obličeje, nebo snad ošacení. Do KD jsem dorazila hodinu po srazu a chtěla jsem si prostě jen sednout a vykládat všem o mém neštěstí. Jenže nikdo neměl čas. Ve 14:30 (přesná jako hodinky) dorazila Anička, členka Přípravného dechového orchestru ZUŠ, a půjčila mi flétnu. Chtělo se mi oslavovat a tančit po stolech, ale museli jsme zkoušet se sbory a naskládat se na podium tak, aby nikdo nikam nepadal a všichni měli kam dát nástroj. (Nevím, jestli jste o tom někdy přemýšleli, ale třeba takový pozounista je prostorově náročnější než klarinetista.)
Konečně bylo 16:30 a my se všichni oblékli do obleků a dlouhých šatů. My mladé krásné dámy jsme se odebraly ke vchodům do sálu, abychom obšťastňovaly příchozí svými úsměvy a rozdávaly programy. Po krátké době nám nezbyl ani jeden a sál se naplnil, což nás – hudebníky, velmi potěšilo.

Ke koncertu se asi nemá smysl vyjadřovat, neboť jak jsem již napsala v úvodu, obrázek jste si udělali. Ráda bych Vám všem poděkovala za účast, atmosféra díky Vám nabyla toho správného slavnostního ducha. Největší poděkování by ale mělo patřit Ondřeji Lisému, že hned v září neztratil trpělivost. Celý koncert proběhl v jeho režii, která, myslím si, byla dobrá. Dále samozřejmě musím pochválit všechny hudebníky. I přes to všechno, co se děje v našem životě, jsme se dokázali sejít a méně či více pracovat. Nejsme profesionálové a ani naše hraní není dokonalé, ale děláme to s radostí (i když to tak občas nevypadá).
Mohu Vás uklidnit, že to nebylo naše poslední hraní. Jestli jsme se Vám líbili, přijďte si nás opět někdy poslechnout. Nebojte se, nehrajeme jen klasické dechovky.

autor: Kateřina Bečková

Nový komentář

avatar
 
 
wpDiscuz