Z DENÍČKU FLÉTNISTKY: OPĚT ZÁJEZD. TENTOKRÁT DO ZLÍNA.

0

Poslední prázdninový víkend nelákal moc hezkým počasím, takže jsme se s dechovkou vypravili do Zlína, kde hlásili ještě hůř. Organizátoři tamního mezinárodního festivalu dechových a folklorních souborů (dále v textu FEDO) se totiž rozhodli, že nás musí představit svému publiku. Tuto příležitost jsme samozřejmě nemohli nechat uniknout.

Samotný zájezd začal už na čtvrteční zkoušce, kde jsme se důkladně připravovali jak na hraní, tak na socializaci s ostatními muzikanty-kamarády. I ve čtvrtek před půlnocí si jeden spoluhráč troufnul přijít s nepříliš pečlivě připraveným proslovem „Zítra nemůžu jet.“ Tím jsme ztratili dalšího člena, který se dobrovolně vzdal teambuildingové akce, jak zájezd nazval Karel (ne řidič, ale ten, co hraje na baryton nebo tenor a moderuje).
S sebou jsme si vezli i mažoretky z Pardubic. V autobuse na nás koukali docela obdivně, řekla bych. Možná proto, že jsme opravdu tvrdě u řidiče vyjednali zastávku na odskok na záchod. Tvrdě s námi ze začátku zkoušela jednat i paní delegátka Monička. Myslela, že když desetkrát důrazně řekne, ať jsme za pět minut nachystaní, tak se to stane skutečností. Bohužel. Na první vystoupení jsme dorazili akorát na čas a bez rozehrání šli rovnou na pódium.
Naštěstí všechno dopadlo dobře. Měli jsme celkem úspěch. Moderátoři programu pochválili našeho moderátora Karla a vypíchli, že je zatím jediný, který si koncert svého orchestru uvedl. Však my víme, že Karel je nejšikovnější, říkali jsme si. Ale je pravda, že se to už bere tak nějak jako samozřejmost, což vůbec není dobře. Takže děkujeme, Karle.

Teambuildingová část nastala večer u cimbálu, kde se nápadně projevilo, že jsme z východních Čech a ne z Moravy. Pili jsme totiž pivo a ne víno (já teda nepila nic maminko). Ráno nás Monička pochválila, že jsme všichni a nikoho nemusí shánět po zlínských hospodách. To poukazuje na naše dobré české mravy, ostudu jsme nedělali.
Ráno nás čekala nejhorší část zájezdu. Průvod. Kapelník nás celou dobu připravoval na hodinovou cestu plnou zatáček. Monička mě ale ubezpečila, že v lodičkách můžu jít. A měla pravdu. Jediný zádrhel nastal, když se mi zasekl podpatek v kanále. Cesta byla rovná a krátká. I přes svou nenáročnost mě ale utvrdila v tom, že nesnáším pochody. Co se mi ale na dopoledním programu líbilo, byl Monstrkoncert. Všech asi dvacet orchestrů pohromadě. Nádherný zvuk.

Po obědě jsme začali pomalu balit. Evička s panem kapelníkem nás mezitím šli reprezentovat na radnici. Zrovna když zapíjeli kaviár šampaňským, balila jsem Evičce oblečení, protože se ukázalo, že to kvůli společenským povinnostem nezvládne. Tyto společenské povinnosti zahrnovaly i setkání s primátorem. Ten prý slíbil, že za dva roky můžeme zase přijet. Takže jsem vlastně ráda, že nepřišla a nesbalila si sama.
FEDO pro nás skončilo dalším půlhodinovým koncertem a úprkem před bouřkou. Po našem odjezdu psala Monička, že další program se kvůli počasí zrušil. Po nás ať přijde potopa. V autobuse jsme se rozloučili několika vtipnými kousky namířenými proti těm z nás, kteří se nechtěli teambuildingovat. Až mi bylo líto, že na půl roku odjíždím do zahraničí, a nebudu moct na další akce s tak super partou, jakou v dechovce máme.

Pokud nám někdo nevěří a myslí, že se v dechovce jen fronšaftujeme, teambuildingujeme a nehrajeme, ať přijde 6. října do Kulturního domu v Holicích. Po půlročním nacvičování orchestr představí repertoár sestavený z muzikálových melodií. Jsou docela složité a věřím, že po poslechu pochopíte, co všechno se na zkouškách děje.

Kateřina Bečková


Nový komentář

avatar
 
 
wpDiscuz